
Ples farmaceutů je již tradiční kulturní záležitost pro spořádané studenty a absolventy Faf VFU v Brně. Přesto pro mě byl páteční večer něčím novým. Poprvé jsem jej totiž nenavštívila jako studentka, nýbrž jako seriózní magistra farmacie. Takže jsem taktně ignorovala vyvrácený žaludeční obsah nacházející se těšně u vchodových dveří vedoucích na tuto pompézní akci a směle šla vstříc víru zábavy.
Účastníci byli jaksi mladší, sál jaksi nazdobenější a obrovská reklama sponzora Dr. Maxe jaksi větší než obvykle. Vplula jsem do lodiček, pozdravila známou MaryKayku, která již tradičně zkrášlovala přítomné dámy, a šla si dát Vančovo velmi pozdní odpoledne, které však bylo jaksi slabší než obvykle.
Pocucávajíce drink jsem si uvědomila jednu velice tristní záležitost. Když se kamarádíte s doktorandkama, které si před svými studenty snaží zachovat dekorum, musíte se smířit s faktem, že s těmito kamarádkami nebude taková zábava, na jakou jste byli zvyklí. Tedy až do chvíle, kdy jedna druhé nechá tajně namíchat trojitého bavoráka. A tak zábava začala.
Na tanečním parketu se nedalo pohnout, cimbálovka ve sklepě ještě nezačala hrát, a tak jsme alespoň měli čas poklábosit se starými známými. Nutno říci, že všem spolužačkám to extrémně slušelo. Všichni vypadali spokojeně, ono to tak první rok po škole asi bývá. Starší ročníky pak na "všem nacházejí pro a proti" no a ty ještě starší už neskrývaně nadávají na pacienty, nadřízené a systém obecně.
O půlnoci jsme se dočkali kultovní kapely Postupné uvolňování. Konečně jsem odhalila smysl jejího názvu. Když totiž tito muzikanti spustí své beaty, nezbývá vám než začít skákat jak na koncertě AC/DC a nekontrolovatelně házet hlavou ze strany na stranu, že by se ani Aleš Brichta za tuto taneční kreaci nestyděl. Během tohoto procesu pak dochází k postupnému uvolňování doposud pečlivě upraveného účesu.
Jak přešla půlnoc, začali se již tradičně objevovat lovci "od jinud". Suverénně nejhorší byli dva zoufalci, věk asi 40 let, jeden z nich disponoval plyšovým medvídkem á la Mr. Bean. Zřejmě mu tento přítel dával pocit jistoty a upevňoval tak jeho sebevědomí. Zkušený psychiatr by si s takovým případem jistě poradil.
No, a aby to nevypadalo, že všichni kolem se chovali nepřístojně a jenom já jsem byla za slušňačku, podělím se s vámi o převratné zjištění. To, že se nedá sedět jedním zadkem na dvou židlích, je známá věc. My jsme si však v pátek udělali pokus, během kterého jsme demonstrovali, že se nedá ani pít jedněmi ústy ze dvou skleniček. Výsledek posuďte sami. Uznejte, kdy jindy dát prostor svému infantilnímu Já než jednou za rok na plese farmaceutů.